Zhruba na polovině cesty mezi Pelhřimovem a Táborem vévodí širému kraji mírně zvlněného Pacovska pyšné feudální sídlo Kámen. Ucelený shluk budov na skalnatém útesu shlíží na stavení vesničky z téměř orlí polohy a zosobňuje tak středověkou nadřazenost světa na hradě nad světem v podhradí. Gotické hradní jádro pamatuje ještě poslední Přemyslovce a první Lucemburky, ale do pohodlnější podoby pozdně renesančního sídla přestavěli Kámen v 174. století Malovcové. Z této staročeské šlechtické rodinu pocházel i Jak Kryštof Malovec, který po sobě zanechal zajímavé svědectví o zbožné a myšlenkami na smrt přesycené době počínajícího baroka.
Prvními známými majiteli Kamene byli Nemír v roce 1316 a Zdík z vladyckého rodu Tluksů z Vokova v roce 1318. Hrad se poprvé připomíná v roce 1356. Tluksové tu sídlili až do konce husitských válek a oni i jejich nástupce Purkart ze Žirovnice se hlásili k husitské straně. Za Purkarta se v roce 1450 na Kameni sešli tehdejší vůdcové kališnické a katolické strany v Čechách Jiří Poděbradský a Oldřich z Rožmberka a uzavřeli tu dočasný smír. V roce 1456 získali Kámen od pana Purkarta Trčkové z Lípy, ti jej již po čtyřech letech prodali a od té doby se tu majitelé rychle střídali. V roce 1504 zbavil král Vladislav II. zdejší panství manské závislosti a po roce 1513 vstupují na Kámen Malovcové. Z této staročeské šlechtické rodiny pocházel i Jan Kryštof Malovec, který po sobě zanechal zajímavé svědectví o zbožné a myšlenkami na smrt přesycené době počínajícího baroka.
Starobylý šlechtický rod Malovců s erbem poloviny bílého nebo zlatého koně na modrém štítě pocházel z tvrze Malovic u Netolic a postupně se rozšířil po celých jižních Čechách od Vimperka až po Pelhřimov. Malovcové dodali českému království řadu významných úředníků, politiků i vojáků, ale také proslulého lapku a bouřliváka Zdeňka Malovce, který na sklonku jagellonské doby vedl rozsáhlou loupežnickou organizaci, přepadávající v jižních Čechách kupecké karavany a jednotlivé měšťany. Kamenskou pošlost Malovců založil Petr Malovec z Malovic, který polovinu kradu a panství vyženil okolo roku 1523 s Kateřinou z Vojslavic a druhou přikoupil v roce 1542. Nejvýrazněji se však do zdí Kamene zapsal Jan Kryštof Malovec a to z dvojího důvodu doslovně. Kámen zdědil po svém otci Václavu Malovcovi někdy v letech 1639 - 40 a kromě toho ještě držel Kozomín a přikoupil Zvěstov a Libouň. Na sklonku třicetileté války a v prvních poválečných letech nebyl ani život majitele panství snadný. Země byla zpustošená a vylidněná, poddaných málo a výnosy polí mizerné, na nějaké větší stavby nebylo ani pomyšlení. Jan Kryštof však hospodařil dobře a za čtvrt století se mu podařilo shromáždit tolik prostředků, že v roce 1673 mohl přistoupit k opravě a částečné přestavbě starého gotického hradu. Jeho dílem je například pozdně renesanční úprava severního křídla s obdélnými zkosenými okénky a hrotitým portálem. Obnovitelské dílo Jana Kryštofa připomíná pamětní deska s jeho znakem a se znaky jeho dvou manželek Marie Veroniky Švihovské a Anny Barbory z Kokořova nad hradní branou.
To je první zápis Jana Kryštofa ve zdech hradu. Byl to pán uvážlivý a hospodárný a v duchu své doby i zbožný. Na západním konci městečka Kamene pod hradem dal postavit kostelík Panny Marie Sedmibolestné a jistě často sám přemýšlel o smyslu života a smrti. Počínající baroko si libovalo až v morbidním rozjímání nad posledními věcmi člověka a dobové náboženské traktáty, ale i básně jsou plné umrlců, kostlivců, zahnívajících těl a zejících hrobů. Pan Jan Kryštof Malovec se smrti nebál, ale musel na ní stále myslet. Olověná destička, před časem nalezená pod kostelem v malovecké hrobce, vypovídá nejlépe o úvahách tohoto šlechtice a je jedinečným epitafem a zhmotnělým duchem počínajícího baroka. Jan Kryštof si na této destičce ještě za svého života složil text na vlastní rakev. Dočteme se na ní následující: "Ó čtenáři, co jsem já. Prach a popel. Co jsem byl, urozený a statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malovic, pán na Kameně, Zvěstově a Libuni a hle, nyní dědictví mé jsou červi! Byl jsem Jeho Milosti Císařské rada, než proti smrti radu jsem našel; byl jsem soudce zemský, sám pak soudu Božímu jsem neušel; byl jsem Malostranský hejtman, ó, jak malou stránku jsem si zejskal! Byl jsem nejvyšší země berník, nyní v berni smrti se nacházím. Co mně dnes, zejtra tobě; vzdechni aspoň a řekni. Odpočinutí věčné dej mu Pane."
Jistě neobyčejný a přemýšlivý text na pobělohorského šlechtice. Text, jehož platnost pomine až s posledním myslícím tvorem na této planetě.